Obranné mechanismy vnitřního Já

Dualita lidského bytí založená na koexistenci a kooperaci duševní stránky s hmotným tělem má svůj odraz v obranných mechanismech imunitního systému. V analogii k imunitě biologické (viz Posílení imunity) hovoříme o tzv. ego-obranných mechanismech, které zajišťují bezporuchové fungování psychiky a redukují úzkost pramenící z frustrace ega neboli vnitřního Já.

Reakce na psychickou nerovnováhu

Nepříjemné pocity jako stud, vina, neúspěch či selhání přivádí Já do stavu duševní nerovnováhy. Jedinec čelí situacím, jež jsou v rozporu s jeho vnitřní morálkou a očekáváním, v důsledku čehož je ego zaplaveno úzkostí. Úkolem psychické imunity je negativní emoce oslabit a znovunastolit duševní homeostázu.

Většinu obranných mechanismů uplatňujeme nevědomě. Prostřednictvím sebeklamu posilujeme vlastní sebeúctu a zároveň unikáme před problémem, jenž zavdal podnět k naší frustraci. Duševní imunita nám poskytuje prostor pro mobilizaci sil na pozdější racionální řešení.

Časté a dlouhodobé aplikování ego-obranných taktik je však rizikové. Zakládá-li se celá osobnost pouze nebo převážně na sebeklamech, není schopna se rozvíjet a zdravě fungovat.

Základní obranné mechanismy a jejich specifika

Koncept ego-obranných mechanismů vychází z klasické psychoanalýzy první poloviny 20. století. V pozdějších dekádách byl zcela či částečně převzat a rozpracován mnoha autory. Dá se předpokládat, že jeho odkaz nezapadne a bude stejně aktuální pro generace budoucí jako dnešní.

V současné době se za nejtypičtější prostředky ego-imunity považují:

• Represe:

  Představy, pocity a pohnutky, které se neslučují s osobní morálkou jedince jsou potlačeny a vytěsněny do nevědomí. Potlačení je vědomý a energeticky náročný proces. Ego (tedy vnitřní Já) musí vynaložit velké úsilí, aby nežádoucím popudům zabránilo proniknout zpět do vědomí. Lidé, kteří represi uplatňují často, trpí pocity napětí a velké únavy, pro které neexistuje zjevná příčina (viz Duševní příčiny nemocí, Strach, deprese, úzkost – uklidnění a Jak mít více energie).

• Únik:

  Subjekt se snaží vyhnout nepříjemným a ponižujícím situacím a) fyzickou absencí (např. chození za školu), b) regresí do dětského/dřívějšího způsobu chování (např. dospělý člověk hledá zastání u maminky), c) útěkem do světa fantazie (tj. uspokojení dosažené formou imaginace).

• Popření:

  Nepříjemné informace jsou ignorovány, vědomí pracuje selektivně. Popření bývá prvotní reakcí na sdělení vážné diagnózy nebo zprávu o úmrtí blízké osoby.

• Projekce:

  Mechanismus, při němž vlastní nenávist přesouváme na druhé (Může souviset s: Sociální fobie, Nespokojenost s vlastním tělem ). Vlastnosti, které na sobě nemáme rádi, připisujeme druhým. Tyto oběti naší projekce následně kritizujeme a pohrdáme jimi.’

  

• Přemístění:

  Známé též jako „systém padajícího exkrementu“. Agresi, kterou v jedinci vyvolala nepříjemná událost, dotyčný přenáší na další, většinou submisivní, osobu.

• Záminková reakce/Obrácení v opak:

  Člověk jedná v přímém protikladu s tím, jaké má sklony. Typickým příkladem je přehnané moralizování a puritánství u silně věřících jedinců, kteří se vnitřně perou se svou sexualitou a erotickými fantaziemi.

• Racionalizace:

  Falešné rozumové vysvětlení, jímž se „přijatelně“ vysvětluje osobní neúspěch (např. Selhali jsme, protože věc byla již předem zmanipulována).

• Sublimace:

  Nepřijatelné představy a nutkání jsou částečně uspokojeny společensky přijatelnou formou – obvykle skrze uměleckou činnost (např. vyjádření lásky k osobám stejného pohlaví prostřednictvím fotografie aktu).

• Agrese:

  Jedinec útočí přímo na zdroj své frustrace nebo nepřímo na náhradní objekty (věci či osoby).