Sociální fobie, její kořeny a jak s ní bojovat

Sociálně-úzkostná porucha známá jako sociální fobie představuje po depresi a alkoholismu třetí nejčastější psychickou poruchu. Podle odhadů postihuje asi 10 % dospělé populace. Pacienti při ní trpí strachem z různých sociálních situací. Ten postupně přerůstá v deprese a vede k sociální izolaci.

Kořeny sociální fobie

Sociální úzkost se nejčastěji začne objevovat během puberty. Dispozice k ní mohou být vrozené. Svůj podíl nese též výchova. Pokud chybí správné vzory společenského styku, sklon k úzkostným pocitům stoupá. Na rozvoji sociální fobie se rovněž podílí osobní zkušenost. Prožitá traumata a opakované neúspěchy vedou k nízkému sebevědomí a nejistotě při kontaktu a interakcích s jinými lidmi.

Sociální fobie může pramenit z nespokojenosti s vlastním tělem (ZDE). Nadváha, nedostatek vlasů, kožní problémy a další abnormality ve vzhledu, ať již skutečné nebo domnělé, stupňují jedincův strach z posměchu a selhání.

Obecná a specifická

Osoby trpící sociálně-úzkostnou poruchou mají permanentní obavy z negativního hodnocení. Žijí v přesvědčení, že jsou neustále sledováni a bojí se, že se na veřejnosti znemožní nebo někoho svým chováním urazí. Společnost druhých v nich vyvolává nervozitu. Třebaže si uvědomují, že jejich strach je zcela iracionální, nejsou mu schopni čelit, a raději se ostatním straní.

Sociální fobie může nabývat dvou forem. První se označuje jako obecná a vztahuje se na všechny sociální situace vyjma kontaktu s nejbližší rodinou. Druhou formou je sociální fobie specifická, při níž pacienti zažívají nepříjemné pocity jen v určitých situacích, a to např. při užívání veřejných toalet, při konzumaci potravin na veřejnosti či při cestování hromadnou dopravou.

Neurotiky se sociální fobií netrápí pouze nepříjemné pocity typu strach, hněv a stud. Sužují je též symptomy somatické. Objevuje se třes, zrudnutí, pocení, sucho v ústech, bušení srdce, žaludeční nevolnost, potíže s dechem aj.

Jak s ní bojovat?

Sociální úzkost je proměnlivá v čase. V klidných obdobích může být zcela nepatrná, ve chvílích stresu naopak narůstá. Nicméně platí, že bez náležité léčby se fixuje a sociální izolace s ní spojená brání jedinci v plném uplatnění jeho potenciálu. Omezuje jej při studiu i v zaměstnání, vede k závislosti na nejužší rodině a může přerůst ve vážné psychické potíže končící těžkými depresemi či dokonce suicidálními sklony. Včasné rozpoznání této poruchy a její adekvátní léčba jsou proto velice důležité.

Sociální fobii lze léčit farmakoterapií (antidepresiva) a psychoterapií, případně jejich kombinací. Nejvhodnějších druhem psychoterapie, individuální i skupinové, je kognitivně behaviorální terapie. Pacienti se při ní učí pracovat s úzkostnými pocity a zároveň jsou vystavování umělým i přirozeným sociálním situacím, čímž postupně nacvičují nejrůznější sociální dovednosti.