Lykantropie – přeměna člověka ve vlkodlaka

Víra v lykantropii neboli přeměnu člověka ve vlka či hybrida vlka a člověka je v evropské mytologii pevně zakořeněna. Setkat se s ní můžeme ale i mimo náš kontinent. V některých částech světa bývá spojována s nadpřirozenými schopnostmi šamanů a čarodějů. Jakousi představu o vlkodlacích čili lykantropech má zřejmě každý z nás. Z lidové kultury přešli do literární a filmové hororové tvorby, inspiruje se jimi nejeden brakový román a jejich obraz zaznamenáme i v pohádkových příbězích.

Odkud legenda o vlkodlacích pochází

Vlci versus pravěcí lovci

Negativní vnímání vlčích bytostí má své kořeny již v době kamenné, kdy vlk symbolizoval smrt a boj. K tomuto, jistě ne spravedlivému závěru, dospěli tehdejší lidé na základě zkušeností s vlky jako lovci. Jejich odvážná a skupinová strategie lovu byla pro pračlověka jen těžko překonatelná, a vlk tak představoval velké nebezpečí.

Antika a počátky křesťanství

Nejstarší zmínky o přeměně lidí do zvířecí podoby jsou doloženy z antiky. Též výraz lykantrop pochází ze starořeckého lukánthrōpos a znamená člověk měnící se ve vlka. Český termín vlkodlak je z etymologického hlediska složeninou praslovanských výrazů pro vlka a srst, a slouží tudíž k pojmenování osob s vlčí srstí. 

Budeme-li vycházet z evropské mytologie, je lykantropie spojována s kultem ďábla a vlkodlaci vnímáni ryze negativně. Samozřejmě má legenda své odchylky podmíněné folklorem jednotlivých národů. Proto se např. v Itálii a Slovinsku můžeme setkat s příběhy o bílých vlkodlacích, jež lidem naopak pomáhali v boji s čarodějnicemi.

Od středověku  k dnešku

Od 15. století byla lykantropie dávána do souvislosti s čarodějnictvím a nejeden z nešťastníků byl na základě podezření v její schopnosti umučen nebo upálen. Nejvíce případů je zdokumentováno ve Francii. Katolická inkvizice zde vedla s osobami považovanými za vlkodlaky skutečně nemilosrdný boj. Je zajímavé, že právě v této zemi byl v 17. století zaveden precedent, dle kterého byla lykantropie označena za jeden z projevů duševního onemocnění, a naopak víra v ní měla být přísně trestána.

Jak se lykantropem stát a odestát

Iniciace proměny

Způsobů, jak se proměnit ve vlkodlaka zná lidová kultura hned několik. Dle pověr se lykantropie může projevit u těch osob, jež se narodily nohama napřed, se zuby či za zvláštních hvězdných konstelací. Lykantropem bývají rovněž děti vzešlé ze spojení žen s vlky nebo s upíry. Na tomto místě je potřeba zmínit, že v tradičních vyprávěních o vlkodlacích bývají tito mnohdy ztotožňováni s vampýry, a legendy o nich se překrývají (Více se o vampyrismu dozvíte ZDE.). Od přeměny ve vlkodlaka nejsou uchráněni ani zemřelí. Stačí, aby umrlci přeběhl přes hrob pes, kočka nebo kohout, a rázem jeho pozemská pouť pokračuje. Nejčastějším důvodem transformace je zřejmě pokousání jiným vlkodlakem nebo kletba.

Kdy a jak

K proměně lidské bytosti ve zvířecí dochází v noci. Obvykle se uvádí, že za úplňku. Proces metamorfózy může být prý zvrácen, pokud zakokrhá kohout nebo dotyčného oslovíme křestním jménem. Vlkodlaci na sebe nemusí brát pouze vlčí podobu. Mohou se proměnit též v koně, krávu, slepici, kočku, psa nebo medvěda. Ve své zvířecí formě škodí dobytku i lidem. Na dobytek útočí, sají mu mléko a snáší na něj mor. Lidi vraždí na potkání.

Spaste jejich duše

Boj s vlkodlaky je nejsnazší v jejich lidské podobě. Jako lidé jsou mnohem slabší a zranitelnější. Osobu přeměněnou ve zvíře je dle lidové tradice možno usmrtit pouze zastřelením stříbrnou kulkou vysvěcenou knězem. Ti z lykantropů, kteří své schopnosti získali kletbou, bývají údajně dobří a lidem pomáhají. Proto je možno je z jejich osudu vysvobodit. Ten, kdo na ně kletbu seslal, ji musí odvolat.

Klinická lykantropie

Třebaže má víra ve vlkodlaky v evropské kultuře hluboké kořeny, je potřeba si uvědomit, že je podmíněna především dřívější masovou nevzdělaností, náboženskými dogmaty a neobjasněnými kriminálními činy. Součinností těchto faktorů mezi lidmi vzklíčila víra v nadpřirozené ďábelské bytosti, které přináší jen zlo, a proto je nutno se jich zbavit.

Na druhou stranu jsou již od 7. století evidovány představy o tom, že lykantropie může být vyvolána špatným zdravotním stavem. Její projevy byly přisuzovány přebytku černé žluči – melancholii.

V dnešní době hovoříme o tzv. klinické lykantropii. Jedná se o vzácný psychiatrický syndrom, kdy nemocný vnímá sám sebe jako zvíře (nemusí se jednat o vlka) a vyznačuje se podivným chováním. Bezděčně vydává zvuky, vrčí, vyje, je zmatený a pohybuje se pomocí „nelidských pohybů“ (např. plazením). Tato forma psychózy se obvykle objeví spolu s dalšími duševními onemocněními, nejčastěji schizofrenií, bipolární poruchou a psychotickou depresí.

Od poloviny 19. století bylo popsáno asi šest desítek případů s touto diagnózou, která postihuje muže i ženy. Pacienti trpí bludy, na jejichž základě nabývají přesvědčení, že jim rostou chlupy, tesáky a drápy. Mívají chuť na syrové maso a při pohledu do zrcadla se vidí v přetransformované podobě. Klinická lykantropie je s největší pravděpodobností způsobena narušením center v mozkové kúře, která zodpovídají za vnímání našeho tělesného schématu. Nemocní pak reálně vnímají, že se jejich tělo mění. Je spekulativní, ale ne zcela nemožné, že se na spuštění nemoci spolupodílí kulturní vlivy.

Vlčí děti

V souvislosti s lykantropií zmiňme závěrem ještě případ tzv. vlčích dětí. Jedná se o historicky doložené případy malých dětí, které byly odchovány vlky, případně jinými zvířaty. Za dobu, kdy žily v izolaci od lidské společnosti, přijaly chování svých „adoptivních rodičů“ a ztratily lidské instinkty. Jejich zkušenosti s lidskou péči, řečí a sociálním chováním byly nulové nebo minimální. Ve chvíli, kdy byly nalezeny a přivedeny zpět do kontaktu s lidmi, nebyly schopny se na soužití v naší společnosti plně adaptovat, a většinou zemřely v nízkém věku.