Zen je duchovní naukou. Čerpá z čínského taoismu a mahájánového buddhismu, tedy jedné ze tří hlavních v dnešní době existujících větví buddhismu, jež dle tradice vychází z učení samotného Buddhy (kde zen = cesta). Legenda praví, že v 6. století n. l. byl z Indie přenesen do Číny, kde zůstal v oblibě až do poloviny 17. století. Během této dlouhé epochy se rozšířil do dalších států, mimo jiné Japonska, kde je dnes nejvíce zastoupen. Pro západní svět zen „objevila“ generace beatníků v polovině minulého století.

Specifika zenu

Označení zen odvozené od čínského čchan můžeme přeložit jako výraz pro (bezpředmětnou) meditaci, v přeneseném významu též jako univerzum nebo jednotu. Vyznavači tohoto směru nejsou vázáni jednotnými pravidly, jak správně meditovat. Minimálně pokud jde o mentální rovinu. Za důležité se pokládá umět si udržet mysl začátečníka. To jest nesvazovat se nařízeními, nezahlcovat se příkazy a poučkami, nýbrž řídit se intuicí a sám si přijít na to, co člověku nejlépe vyhovuje.

Zen se dále distancuje od předávání buddhistické filozofie psaním a skrz memorování psaných textů. Nejde o znalosti, ale o praxi. Nauka se šíří mluveným slovem a od mysli k mysli. Dosáhnout probuzení je podle tohoto učení schopen každý a v kterémkoliv okamžiku, aniž by musel projít přípravnými stádii. Prostředkem je člověku vlastní osobní zkušenost z meditace, během které lze nahlédnout pravou podstatu světa kolem nás – principy univerza.

Stoupenci zenu rovněž nelpí na ortodoxním dodržování konvenční morálky, na rozdíl od jiných buddhistických škol. Bylo by ale nanejvýš mylné představovat si zenový buddhismus jako volnomyšlenkářský směr. V tradičních zenových klášterech panoval a panuje velice přísný řád. Nicméně platí, že v případě účelnosti se zenoví mistři nebrání porušení buddhistických pravidel včetně zabití jiné bytosti. S tím souvisí skutečnost, že japonská zenová škola Rinzai se stala  filozofickým učením samurajů.

Zazen

Vedle společné manuální práce, která je pro stoupence zenového buddhismu běžnou duchovní činností, se zen praktikuje především skrze zazen. Jedná se o meditaci v sedě na polštáři se zkříženýma nohama, během které je důležité rovné držení těla, správné dýchání a mysl oproštěná od všech myšlenek. Prosté umění být a existovat, nic nepředjímat, nic neočekávat, neusilovat o dosažení jakéhosi stavu mysli. Jde o schopnost být, dýchat a nechat informace samovolně přijít i odejít. Součástí zazenu může být zapalování vonných tyčinek jemné vůně, jež symbolizují nestálost a pomíjivost. Cílem zenové meditace je dosáhnout zklidnění mysli při plném vědomí přítomnosti. Zenový buddhismus je totiž založen na předpokladu, že lidské problémy ve většině případů pramení ze zmatené mysli. I z tohoto důvodu se zenová terapie uplatňuje při léčbě neuróz.

Sótó a Rinzai

Již bylo zmíněno, že zenový buddhismus je v současnosti nejhojněji zastoupen v Japonsku. Zde se zformoval do dvou škol – Sótó a Rinzai. Zatímco Sótó klade při praktikování zenu důraz na zazen, Rinzai jej navíc doplňuje o sanzen. Tím je míněno pokládání tzv. kóanů, racionálně neřešitelných hádanek, žákům mistrem. Řešení těchto úkolů je pro žáky velice vyčerpávající a uvádí je ve zmatek. Odpovědi se snaží nalézt prostřednictvím meditací a své výsledky mistru průběžně předkládají. Ten je však vytrvale odmítá. Takový postup může trvat i několik let. Teprve, když dospějí do bodu, kdy jsou připraveni vzepřít se autoritě svého mistra a smířit se s tím, že jedinou pravdivou realitou je prázdnota, dosáhnou osvícení.