Duch svatý, božská energie po boku věřících

Zřejmě neexistuje jediný křesťan, který by neznal Nejsvětější Trojici: Otce, Syna a Ducha svatého. Tvoří neodmyslitelnou součást víry a společně představují trojici božských osob, díky nimž může křesťan poznat Boha. Zatímco Otec a Syn však svým pojmenováním ulehčují věřícímu představu těchto osob, Duch v tomto získal poněkud komplikovanější postavení. Jakou roli však právě svatý Duch sehrává? Nejedná se jen o pouhou myšlenku boží síly, jež svou nehmatatelností představuje méně podstatnou část Trojice?

Neodmyslitelný dílek božské Trojice

Patrně nerozjedeme auto bez kol, neuvaříme polévku bez vody a stejně tak bychom nepoznali pravou víru nebýt Ducha svatého. Považovat kteréhokoli člena Nejsvětější Trojice za méněcenného není projevem pravé víry, ba naopak – implikuje spíš k urážce Boha. Otec, Syn i Duch svatý zastávají důležité role a pouze díky nim jakož to celku jsme schopni Boha přijmout. Avšak problematickým se zdá být právě ono pojmenování „Duch“. Pro pouhého člověka může být obtížné jeho význam pochopit. Zapříčiňuje právě tato skutečnost srovnávání Ducha s Otcem a Synem?

Tělo bez duše, nebo snad duše nad tělo – sůl nad zlato?

Bible postavu Ducha pojala různými způsoby. Krásnou ukázkou jeho podstatné role ve víře však představuje jeho podoba holubice, v níž Duch sestoupil na Ježíše během jeho křtu. Ačkoli je holubice živý tvor – tělo i duše – její význam je zásadní.

Holubice, ať už jako symbol lásky a klidu. Duch svatý tak přináší boží lásku k nám, společně s pokojem v duši. Také holubice, jakož to symbol volnosti a svobody. Rozevření křídel, vzlet a její svobodné putování po širokém světě – taktéž volný je Duch svatý, provází věřící v časech dobrých i zlých, v oblastech známých i odlehlých. Je-li věřící víře věrný, neopustí jej ani Bůh – svatý Duch s ním zůstává a zachovává tak spojení s Bohem.

Jak si jej tedy představit?

Tato otázka dokáže potrápit kde koho. Ať už si pod pojmem „duch“ představíme vítr prohánějící se starým domem v půlnočních hodinách, jenž vzbuzuje mrazivý pocit strachu, nebo si vybavíme úsměvné přirovnání z dob dětství, kdy jsme si sami v bílém prostěradle hráli na duchy, je vždy na místě připomenout si onu holubici.

Věřící by neměl hledat tělo, nýbrž si vážit božské síly a lásky, této energie, která neopouští, přijmout Ducha za osobu božskou, která jej věrně provází na cestách životem.

Doufám, že se Vám článek líbil - Kartář Erik

Doufám, že se Vám článek líbil - Kartář Erik

Další zajímavé články