Pocit déjà vu – Jak tento intenzivní prožitek vzniká

Poprvé v cizí zemi, procházíte se neznámým městem, nasáváte atmosféru nových míst a plně se oddáváte cestovatelskému dobrodružství, když tu „déjà vu“ – mlhavý ale zároveň nutkavý pocit vnitřní jistoty, že vše, co se právě děje, jste už kdysi prožili. Jak je to možné?

Nevšední zážitek osmi z deseti

Podle statistik se s fenoménem déjà vu (francouzsky – „již viděno“) setkává asi 80% populace. Jako psychologický termín jej poprvé užil a zavedl francouzský psycholog Émile Boirac v druhé polovině 19. století.  Nicméně literární prameny jasně dokazují, že pocity známého, k nimž nám zdánlivě chybí předchozí zkušenost, doprovází lidský rod po celá staletí, ba možná i déle.

Se snahou o vysvětlení tohoto intenzivního prožitku přichází hned několik teorií. Jejich východiska jsou ale značně odlišná. Rozlišit můžeme tří základní směry – ezoterický, psychologický a neurologický. Kterou cestou se vydáte vy?

Astrální cestování, reinkarnace nebo snad předtucha?

Svět ezoteriky a okultních věd nám předkládá minimálně čtyři možná vysvětlení. První tři vychází z představy o dualismu lidského bytí, které je dáno koexistencí nehmotné duše a hmotného těla. Duše má prý schopnost oddělit se od své fyzické podoby ve chvílích spánku. V takovém případě získává jistou svobodu, může se volně pohybovat (astrálně cestovat) a prožívat nejrůznější situace. Když člověk později, v bdělém stavu, prožije obdobné momenty, vybaví se mu vzpomínky právě na astrální zážitky.

Druhou variantou výkladu je tzv. astrální projekce. Jsou lidé, kteří věří, že lidská duše před svým narozením uzří všechny možné scénáře svého budoucího pozemského života. Déjà vu je pak jakýmsi vzpomínáním na toto promítání.

Pocity čehosi důvěrně známého, avšak tajemného a z racionálního úhlu pohledu doposud nepoznaného, bývají též explikovány jako rozpomínání se na minulé životy. K tomuto přístupu se kloní ti, kdož věří v reinkarnaci, tedy v převtělování lidské duše po smrti fyzického těla do těla nového.

Čtvrtým vysvětlením je přístup parapsychologický, jenž celý fenomén řadí k psychosenzorickým schopnostem lidské mysli a dává jej do souvislosti s předtuchou. Vždyť řada z těch, kdo déjà vu prožili, je mají spojené s tím, že dokázali předvídat průběh nejbližších okamžiků.

Očima psychologa

Přeplaveme-li v našich úvahách nad prožitkem déjà vu do „serióznějších“ vod,  vynoří se před  námi výklady psychologické. Jedním z těch nejfrekventovanějších je teorie o zážitcích, které byly vnímány povrchně, bez dostatečné koncentrace, a proto se do paměti uložily bez provázanosti s jinými vjemy. Takové vzpomínky nejsou dostatečně ukotveny a třebaže jsme je skutečně prožili, vyvolávají v nás pocity nejistoty a zmatení.

Někteří psychologové pak celý fenomén interpretují jako momenty, při nichž dochází k podobným situacím jako v našich snech. Ty si samozřejmě nemusíme pamatovat. Proto pak váháme nad tím, zda-li jsme se již v obdobné situaci ocitli nebo nikoliv. Podobný problém nám mohou způsobovat zážitky z raného dětství, které si již nedokážeme vybavit, ale jejichž obsah se může výrazně podobat něčemu z toho, co prožijeme v pozdějším životě.

V neposlední řadě se za příčinu déjà vu považuje chyba v komunikaci mezi pravou a levou mozkovou hemisférou. Obě vnímají a zaznamenávají informace z prostředí nezávisle na sobě. Tím, že neustále komunikují, vzniká dojem jejich jednoty. Jedna hemisféra je ale vždy dominantní. Pokud k ní informace z polokoule submisivní (tj. podřízené, nedominantní) dorazí se zpožděním, zpracuje mozek jednu a tutéž informaci dvakrát. I když je časový odstup v předání podnětů z vnější minimální, není mozek s to určit, jedná-li se o jednu událost či o vzpomínku a nový prožitek.

Průlom v poznání díky neurovědě a Masarykově univerzitě

Největší objev v oblasti déjà vu  zatím zaznamenali vědci z brněnské Masarykovy univerzity. Ti v roce 2012 dokázali, že původ tohoto jevu souvisí s velikostí mozkových struktur, jež slouží k ukládání paměti. Klíčovou roli přitom hraje tzv. hipokampus (součást velkého mozku uložená ve spánkovém laloku pravé i levé hemisféry), jenž se výrazně podílí na přenosu informací z krátkodobé paměti do dlouhodobé. Současně je důležitým centrem pro prostorovou orientaci.

Platí, že čím méně šedé hmoty mozkové v hipokampu, tím častější výskyt déjà vu. Zároveň se zjistilo, že déjà vu lze drážděním hipokampu vyvolat, a to např. stresem a  nedostatečným spánkem. Tím se rovněž vysvětluje, proč se jev častěji objevuje u osob s vyšším IQ, které bývají vystaveny většímu stresu a psychické pracovní zátěži.