Existuje život po smrti? Tajemství existence po přechodu

Úvahy nad (ne)konečností života jsou věčným obsahem lidské mysli. Téma staré jako lidstvo samo vyvolává strach i naději. Existuje život po smrti? Absence ověřitelných důkazů otevírá prostor jak náboženským tezím, tak vědeckým i nevědeckým spekulacím. Znamená smrt těla zánik celé osobnosti, nebo v nás dlí duše, kterou čeká posmrtný život?

Zážitky blízké smrti

Jednou z nevýhod smrti je nemožnost zkoumat její podstatu, dokud jsme živí. S výjimkou Ježíše Krista není zdokumentován případ člověka, který by po své smrti znovu ožil. A i zde se pohybujeme více ve sféře mýtů a legend než v reálných faktech. Seriózním badatelům nezbývá než studovat stavy, jež se umírání nejvíce podobají, tedy výpovědi pacientů, kteří prošli klinickou smrtí (Klinická smrt – Jak probíhá a co lidé během smrti zažívají). 

Asi 10 % osob s touto zkušeností hovoří o tzv. zážitcích blízké smrti (let světelným tunelem, kontakt se zemřelými, oddělení duše od těla atd.), které se u různých lidí až překvapivě podobají. V dnešní době, kdy jsou výstupy těchto studií všeobecně známy, musíme brát v potaz možnost, že se dotazovaní rozpomínají na informace uložené v podvědomí. Dříve však byla dostupnost vědeckých poznatků nízká, a přesto se zážitky přeživších klinickou smrt shodovaly. Pro jedny jasný důkaz posmrtného života. Pro jiné potvrzení, že patologické změny v mozku způsobené nedostatečným okysličením vedou u zástupců živočišného druhu homo sapiens sapiens ke shodným změnám stavu vědomí. 

Je nesporné, že výzkumy klinické smrti přispívají k řadě zajímavých poznatků o fungování lidské psychiky. Nicméně zodpovědět otázku týkající se možnosti existence nesmrtelné duše prozatím s to nejsou. Zdá se, že hlavní slovo tak i nadále zůstává víře, kterou si člověk nese v srdci a jež mu přináší odpovědi, které nežádají empirická ověření. 

Život po smrti aneb čemu (ne)věříme

Víra ve věčnost duše či jiné na těle nezávislé formy vědomí dává mnohým lidem sílu překonávat složité životní situace a uchovat si víru ve smysl pozemského bytí (viz Smysl života). Všechna světová náboženství pracují s představou života po životě a menší či větší mírou ji využívají k ovlivňování morálky a mentality svých stoupenců. Stejně tak ateisté odvozují své životní hodnoty od materialistického pojetí života a své nevíry v cokoliv nad rámec racionality. V současné době k otázce posmrtného života převládají tyto názorové postoje:

• Život po smrti neexistuje. Smrt těla představuje zánik celé osobnosti. Lidské vědomí je produktem hmoty a nemůže přežít bez fyzické stránky.
• Život po smrti neexistuje, ale odkaz osobnosti trvá dál. Ať již v genech potomků, skrze činy osob, které jsme během života ovlivnili, nebo prostřednictvím díla, jež po nás zůstane. 
• Člověk sestává z nesmrtelné duše a smrtelného těla. Po smrti těla se duše přesouvá na jiné místo, kde žije věčným životem. Dle zásluh a charakteru činů vykonaných během pozemské pouti odchází buď na místo lepší (do „nebe“), nebo propadá k věčnému zatracení (v „pekle“).
• Člověk sestává z nesmrtelné duše a smrtelného těla. Duše je nezničitelná energie, jež se neustále vyvíjí a zdokonaluje. Konec života je pouze přechodem k další existenci (Minulé životy). Po smrti se duše přemístí do astrálního světa, z nějž se po čase inkarnuje do další pozemské bytosti.

Teorie kvantového vědomí

Nejnovější přístup k otázce posmrtného života představili vědci Roger Penrose a Stuart Hameroff. Jejich teorie kvantového vědomí vychází z přesvědčení, že duše (= lidské vědomí) není omezená časem ani prostorem. Sestává z kvantových informací, které se během života ukládají do lidského nervového systému, z nějž jsou po fyzické smrti uvolněny zpět do vesmíru. Zde zůstávají zachovány ve formě protovědomí. Někteří stoupenci této teorie se navíc domnívají, že uvolněné kvantové informace nezůstávají v prostoru nečinné. Je možné, že časem vstupují do jiného těla, případně přecházejí do zcela jiné reality.

Penrose s Hameroffem tvrdí, že duše jakožto energie obsahující informace neumírá. Jen se vrací do vesmíru, z nějž původně vzešla. Lidský mozek chápou jako přijímač a zesilovač protovědomí (= shluků kvantových informací) a celý kosmos přirovnávají k jedné velké myšlence. Tím se radikálně odklánějí od představy vesmíru jako velkého stroje, která se prosadila s nástupem novověku a jež pro mnohé přetrvala až do dnešních dní.