Amotivační syndrom – příčiny, rizika a léčba

Jedním z psychologických fenoménů, který se dostal do hledáčku vědců až v posledních šesti desetiletích, je tzv. amotivační syndrom. Pacienti jím stižení vykazují celkové socio-mentální zhoršení, jehož nejvýraznějším projevem bývá ztráta motivace a s ní spojený pokles výkonosti.

Spouštěcí faktory

Jednoznačnou příčinu amotivačního neboli apaticko-abulického syndromu se doposud nepodařilo určit. Nejčastěji se uvádí, že jej podmiňuje dlouhodobé užívání návykových látek, zejména konopných drog – marihuany, hašiše a hašišového oleje. Mnozí autoři od této teze ale ustupují a spekulují o možnosti, že je to právě amotivace a její negativní projevy, co pacienty k abúzu drog přivádí.

Krom uživatelů návykových látek, byl amotivační syndrom opakovaně zaznamenán u osob trpících depresemi či schizofrenií. Navíc bylo potvrzeno, že se může objevit jako vedlejší účinek některých antidepresiv.

Symptomy a rizika

Jak vyplývá z názvu, jedná se zde o problém motivace. Dochází k narušení přirozené touhy a ochoty něco dělat, což může mít fatální následky. Jedinec s amotivačním syndromem nevidí a nezná důvody, které by jej přiměly k aktivitě. Zanedbává tak sebe, i svůj životní prostor. Není s to si uvědomit základní kauzalitu lidských činností (Studujeme, abychom si rozšířili znalosti a dovednosti, chodíme do práce, abychom měli finanční příjem a tím zajištěné existenční podmínky atd.). Je pasivní, apatický, bezcílný a lhostejný.

S amotivačním syndromem souvisí i další změny. Jedná se o pokles pozornosti, úzkost až depresi, anhedonii čili neschopnost prožívat kladné emoce a city, úbytek energie, pokles sexuálního libida a rozvoj introverze. Navíc se přidružuje sklon k izolaci, neboť lidé trpící apaticko-abulickým syndromem nejeví zájem o nikoho a o nic. Pacienti postupně ztrácí ideály, sociální dovednosti, schopnost těšit se na něco a z něčeho, mít zájmy, mít rád. Ztráta zájmů, apatie a neschopnost rozpoznat smysl jednotlivých činností brání jedinci v plánování budoucnosti. Lidé s amotivačním syndromem si neuvědomují, že mají problém, a proto ani necítí potřebu svou situaci řešit.

Léčba amotivačního syndromu

Je zřejmé, že léčba amotivačního syndromu vyžaduje aktivní zapojení nejen nemocného, ale i jeho bližních. Bez jejich podpory by pomoc jen stěží vyhledal. Vždyť není motivován k tomu, aby takový krok podnikl.

Pokud se jedná o uživatele drog, je pro léčbu nezbytné, aby začali abstinencí. Teprve poté je možno zahájit další léčbu. Pomoci mohou psychofarmaka, i když lépe je zvolit psychoterapii. Nejúčinnější bývá individuální a skupinová kognitivně behaviorální terapie. Pacienti se díky ní pozvolna opětovně zařadí do běžných aktivit a mohou své zkušenosti sdílet s lidmi, kteří prochází podobnou životní situací.